BLOG

Dokonalá matka...

... jsem asi i chvíli byla. Dokud se to dalo kojit. Teď se povětšinou utěšuju, že jsem sice chybující, ale nakonec aspoň komunikující a ochotná občas ty chyby uznat.

Ale poslední dva měsíce, aspoň soudě podle chování druhorozeného a slovníku benjamínka, selhávám. Jako vážně. 

Nemá cenu tady vypisovat, co všechno dělám špatně, i když by to určitě byl vtipný příspěvek dějinám obecné mateřské marnosti.

Ale já se dočetla, že "fuck off" je nové heslo doby. Vidím tam jasnou souvislost s minimalistickým životním stylem, co teď frčí. Dělám co umím a pak se uvidí. Stejně mám pocit, že si přinejmenším kytku a kus parmazánu k svátku matek zasloužím!

Jako od maminky...

... to nikdy nebude. Protože to nejde. Protože už jsme velký holky a holt si musíme pomoci jinak.


Jako holka jsem záviděla kamarádkám, co to měly s mámou dobrý. Tak nějak přirozeně, splavně, bez velkých gest. Prostě dobrý. To buďto je a nebo není, dá se to okecat, ale nakonec proč, že jo.

I ve skoro čtyřiceti mám občas strach, až se mi podlamují kolena, bezradně pláču a nejraději bych zavolala maminku. Bezpodmínečně milující ženskou bytost, která úplně jasně vidí, kde to dělám blbě, a stejně mě neodsoudí, její strach z budoucnosti nebo z toho, "jak to bude vypadat před lidma", nebude silnější než láska.

Často ženy hledáme tu chápající "maminku" v partnerovi. Troufám si tvrdit, že to bývá nad jeho síly. Mužský dokáže zajistit různé úrovně blaženosti, ale suplovat nám matku, na to nemá buňky. 

Naštěstí Vesmír je plný lásky. Přichází z různých stran, někdy bychom to ani nečekaly, s kolika moudrými skvělými ženami se náš život dokáže protnout. Dneska pro mě tenhle láskyplný melouch vzala Abia. Děkuju.

Advent

Mám kamarádku, moc fajn ženská a empatická terapeutka. Ta mívá každý rok na stole adventní věnec a u něj vyfotí všechny své krásné děti, a že jich má. Jen ty děti a romantické světlo svíček. Každý rok se nad těmi fotkami dojímám a říkám si, jak to dělá skvěle, že narozdíl ode mě má adventní atmosféru hned od první neděle.

Zatímco já v té době obvykle bojuju s nepořádkem, věnec jsem si ještě nevybrala, protože by ho stejně nebylo kam položit, nemá cenu to zapalovat, dokud není aspoň vytřeno...

Až vloni se odkopala: "Proč myslíš, že je na těch fotkách vždycky jen ten věnec, obličeje dětí a jinak zhasnuto? To abych nemusela uklízet, takhle to na těch fotkách není vidět..."

To JE geniální. Protože o Vánoce chodí Ježíšek, ne kontrola z hygieny.



Poctivost a balíčky vlny i testosteronu

Všechno v životě chodí v balíčku. Balíčky obsahují plusové a mínusové hodnoty zároveň, namíchané přesně tak, aby nám to cvrnklo na naše nezpracovaná témata.

Tak třeba vlna na pletení. Život je příliš krátký na pletení z levné vlny, praví jedna webová stránka s vlnou, a je to tak. Plést z alpaky je úplně jiný pocit, než z akrylu. Jen je ta alpaka drahá. No to si snad dělaj, to jim za vlnu nedám. Musím si tedy zvážit plusy (kvalita) a mínusy (cena) a podle toho se rozhodnu. Pokud si nakonec vezmu ten akryl, neměla bych nadávat na to, že se z něj hůř plete. Pokud alpaku, nesmím se hroutit ze stavu svého účtu.

S vábnými balíčky testosteronu, rozuměj muži, se mi to jeví podobné. Bývá to něco za něco. Sladké intelektuálně vyostřené hádky zakončené úchvatnými hodinami usmiřování dokáží vyjít poměrně draho. Ale zase ten pocit, že žiju!

Když s jiným balíčkem zvolím klid, jistotu a bezpečí u rodinného krbu, nemůžu arci dlouhodobě očekávat tytéž hormonální výkyvy. (Ty nebezpečně připomínají drogovou závislost, mimochodem. Ale tak každý si na něčem ujíždíme. :-) Neříkám tak ani tak, každý balíček, který mě v životě potkal, mi mnoho dal a skýtal spoustu výhod i nevýhod. 

Přijde mi ale poctivé, a konečně se dostáváme k pointě, nezbožňovat jednu či nenadávat na druhou půlku balíčku, zatímco o druhé dělám, že neexistuje. Když už si jeden balíček vyberu, je dobré vědět, že se vším všudy. 

Dárky

Jsou za rohem. Vánoce. Ta rozestavěná kuchyň nevypadá, že by to měla do měsíce a týdne stihnout. Vybírám s mužem spotřebiče a licitujeme nad poměrem cena/výkon/dizajn. Já fandím dizajnu, muž ceně, o výkon se doufejme postará Vesmír.


"Maminko, a budou vůbec letos nějaký dárky? Teda jiný, než skříňky?"


Doprxxxx, dárky. Ve škole psali a ilustrovali Ježíškovi, nahlédla jsem letmo, vypadalo to na hranatý krabice z Alzy. Na měkké dárky to asi neukecám.


Upřímnost se mi na děti osvědčila nejvíc. Jeden wow dárek je jasný, ale potřebovala jsem zjistit, jak moc v tom staveništi čekají, že dostanou ještě něco. Vysvětlili jsme si mé možnosti a jejich očekávání a hurá!

Vyvázla jsem z toho lacino, chtějí už jen petardy, chlapečci milovaní, stačí jim krabice rámusu!

Další objevená Amerika

Neexistuje týden, kdy by se mi nenahromadilo zopár drobných úkolů, do kterých se mi nechce. Zavolat na úřad, že prošlý pas syna Erika jim nepřinesu, protože ho asi někdo v batolecím věku sežral. Vystavit fakturu. Napsat email kolegovi z neziskovky, pro kterou občas dobrovolničím. Si s ním nerozumím, úplně, protože já si o něm myslím, že je zupácký pedant, a on o mě, že jsem nezodpovědná volnomyšlenkářka beze smyslu pro pořádek. (Ten email je samozřejmě po deadlinu :-) ) Zavolat panu Opltovi o repasovaný notebook, abych tyhle články nemusela psát ve studené ložnici, ale v kuchyni u kamen. Vyčistit si boty. Za běžného denního provozu jestli zrealizuju jeden nebo dva takové závazky. Mezi tím totiž dohoří kamna, pípne pračka, zavolá ta či onen, zaberu se do práce, která mě baví, i když nijak zvlášť nehoří...

A tak jsem objevila tu výše zmíněnou Ameriku a tvořím si to-do listy. Prostě to sepíšu, nadechnu se a tudúúúúú, všechno to udělám. Odosobním se tak trochu a neřeším emoce, které ve mě jednotlivé úkoly budí. Když je nejhůř, představím si, že jsem svá sekretářka, která to za tu šéfovou holt prostě zmákne, než si bude moct dát druhý kafíčko. Nenechám se rušit klepajícími jehovisty ani sms lichotkami tajného ctitele na téma poslední profilovka na mém facebooku.

Dneska jsem si odškrtla pět úkolů ze sedmi. Pak mě to přestalo bavit, za což se nesoudím, čehož i vám všem přeju! <3


O příšerné únavě


Čtvrtek ráno. Rozkaz, ten zněl jasně, odvozit dítka, uklidit, odučit hodinu angličtiny, našlapat zelí, uvařit, přivézt dítka, odvelet je na kroužek, odučit další hodinu, úkoly, večeře, tisíc otázek a odpovědí, spát. Čtvrtek je poměrně nenáročný den.

Jenže jsem příšerně unavená. Jako proč to všechno. Potřebuju vypnout a to je mi pak celkem šumák, že tu ranní paní i odpoledního maturanta fakt moc ráda učím a šlapání zelí je moje nejoblíbenější práce podzimní sezóny. O vaření a těch ostatních organizačních záchvěvech se rozepisovat nemusím, že.

Odvozila, uklidila, učila paní, co měla pod očima kruhy, že by se na nich mohla houpat. Taky unavená. Jak na ty náhody nevěřím, tak tohle byl jasný zdvižený prst Vesmíru. 

Zelí jsem šoupla zpátky do chladu, přiložila do kamen. Kde jen načerpám radost. Nová krabička s barvami, vlastně, chtěla jsem ozkoušet, co to dělá na dřevo.

Plavené větvičky od kostela Navštívení Panny Marie z Hejnic, co jsem nasbírala v létě. Poslala mě tam Ivanka, ať se podívám na tu jejich (na gotické poměry) hodně usměvavou panenku s maličkým Kristem. Šla mi ta kreativita dost ztuha, barvy se vpíjely do neošetřeného dřeva, na třetí pokus z toho byla kouzelná hůlka jak od prvňáka z kroužku Šikovné ručičky. Ale taky čistá hlava.

Kroužek odpadl. Děti našlapaly zelí. Kuchyň jsem zametla, maturant mě celou hodinu rozesmával. K večeři byla krupicová kaše a já po nikom neštěkala, že jsem utahaná. Oboje tenhle týden podruhé. :-) 

Jak jsem přišla o klientku...

... a naučila se nový vzorek.

Když jsme se domlouvaly s Jitkou, těšila se, že si s sebou vezme pletení. "Víte, Hanko, já na to roky nesáhla."

Dorazila a vytáhla rozdělaný svetr fair isle. Co je to fair isle? Styl pletení, vyšší dívčí, drogová závislost, tohle.

Spadla mi brada, roztoužila jsem se a Jitka, že mě to naučí. Pleteme, povídáme a já se divím, proč na to nesáhla léta, když je v tom dobrá, nejlepší, co jsem kdy viděla. Cinknutím jehlic sesadila z trůnu i moji babičku. Prý domácnost, děti, práce, všichni chtějí své a pletení je holt poslední v řadě, v metru je to blbý, lidi pak koukají, aby mladá ženská pletla jak nějaká důchodkyně...

Před obědem jsme se rozloučily a já se těšila, že se určitě zase někdy objeví a zapleteme si spolu. Za týden mi přišel email, který s dovolením ocituju:

 "Dobrý večer, Hanko! Pletu každý den a nikdo mi v tom nebrání, přesně jak jste říkala. Bylo to jen v mojí hlavě, že si to nemůžu dovolit, dokud se nepostarám o všechny ostatní. Znovuobjevila jsem svůj způsob meditace. Děkuju, s úctou Jitka."

Jak tak na to koukám, asi jsem přišla o klientku. :-) Zato mám jednu rukavici a na druhé poctivě makám. Když se zrovna nestarám o ostatní. ;-)


Jak mě dusily pocity viny a co jsem z toho vyvodila. 

V poslední době dvakrát. Jednou jsem fakt hodila vidle do pracně balancovaného ambivalentního vztahu a podruhé se se mnou snažil vyběhnout můj milovaný čerstvý školkáček. 

Vy nevíte, co je to ambivalentní vztah? Pak nemáte tchyni! Ženu, která doslova z ničeho nic vytvořila člověka, s kterým aby jedna šťastně sdílela život. Za to jí vděčíte, ženský, sakra! :-) A za to ostatní holt někdy ne. No a když jsme si my dvě po letech konečně udělaly pořádek v přístupu, odstupu a dokonce i hmotných vstupech (ne, babi, fakt nemusíš vozit máslo), tak jsem ji úplně hloupě ranila, z blbosti. A měla z toho oprávněně pocit viny.

Se školkáčkem to bylo arci jiné. Ten se mi každé ráno teatrálně pověsil na krk a mohutně zavzlykal, aby bylo jasné, že tu školku protrpí a můžu za to já se svou potřebou seberealizace. Paní učitelka ho jemně sňala, sdělila mi "lásko, padej" a zavřela. O několik minut později zapípal messenger a tam fotka toho opuštěného sirotečka, jak spokojeně rozjíždí velký projekt vodovkama přes celý papír a půlku stolu. Tričko included. V rožku záběru byl stále plačící chlapeček v náručí maminky, co neposlechla a neodešla. 

Takže co s těmi pocity viny. Někdy je pocit viny od toho, aby vám sdělil děvče, tady je míč na tvé půlce hřiště. Něco jsi pořádně zvorala, tak to zkus napravit. Já jsem se přiznala k chybě a tchyni se omluvila. Fakt mě to mrzí a příště si dám bacha.

No a jindy, a je to nepěkně často, je pocit viny nástroj, kterým se s vámi báječně manipuluje. Jak to poznáte? Někam si zalezte (nápověda: na gauč) a prociťte si, jestli to, co děláte, s vámi skutečně ladí. Pokud ano, tak pokračujte v tom, co děláte. Dávejte to dítě do školky na tolik dnů, kolik je třeba. Jděte na tu jógu a trvejte na tom, že se chcete po deváté pm vrátit do kuchyně, kde už nikdo nejí a nádobí je v zapnuté myčce. Klidně si stůjte za tím, že babičku navštívíte v sobotu, jak jste se domluvily, protože na čtvrtek jste prostě domluvená s někým jiným.

A teď bonus, ženy. Vy to neděláte jen pro sebe. Vy to děláte i pro ně! A hned dvakrát! Jednak spokojená řídící jednotka je pro celou rodinu a přilehlé galaxie prostě výhra. Když svůj hrnéček pravidelně naplňujete radostí, máte pak z čeho odlévat druhým. A druhak, last but definitely not least, srážka s vaší konzistentností je pro ně dar! Mají na kom se poučit, že strategie budící v druhých pocit viny není funkční!Takže jim nezbyde, než si osvojit strategie jiné. A to se jim mnohokrát v dobrém vrátí, v práci i ve vztazích. Prostě win-win, mé ženy, muži i svišťata!

https://cs.wikipedia.org/wiki/Win-win

Kde mám ten nadhled brát? Z gauče!

Mám kámošku, původně ze Slovenska, a ta má po nějakých těch peripetiích oboustranně šťastný vztah se svým mužem. Je to moje vztahová guru, vážně. Miluju její definici funkce ženy. ŽENA MÁ LEŽET NA GAUČI A VONĚT.

Zní vám to neskutečně? Kdo sakra udělá všechnu tu práci, když já se budu povalovat a vonět? Co by na to asi tak řekl můj muž? Děti? Tchyně? Společnost? Kliiiiiiid, dýchejte a jen si to zkuste představit. Ve chvíli, kdy normálně lítáte jak hadr na holi, freneticky škrtáte z vašeho to-do-listu a je vám jasné, že dneska už teplá večeře do osmi nebude ani smykem. Představte si, co se musí stát pro to, aby se ten mužský mohl sklonit k vám (na gauč) a ohromeně říct něco jako miláčku, ty dneska voníš...

Představily jste si to? Teď už nezbývá, než to vysoce kreativně zařídit. Delegovat, s rozmyslem vybírat priority, velkorysým gestem odmávnout podružnosti. To je vysoká manažerská. Protože ženská není ta mašina, co udělá, aby bylo čisto, najedeno a zorganizováno. Žena je zdroj, chodí se k ní pro lásku, přijetí, útěchu. Nic z toho nedokáže kloudně dávat, když je ulítaná a mimo svůj střed. Nedejbože, když smrdí. :-)

A proto, ženy celého světa, s láskou na gauče! 


Pískovna

V sobotu jsme povídaly v pískovně. Trochu to dělalo iluzi portugalského pobřeží, nikde ani noha, kafe v termosce, den jak sen.

Ta kouzelná opuštěná krajina je od nás deset minut autem. Připomnělo mi to, že kolikrát to nestojí moc a ženská stejně může být náročná. Na kvalitu času, který kde tráví, na energii míst, na která se vydává. Může být náročná svojí potřebou dělat si to svoje, i když to může nebezpečně připomínat nicnedělání :-). Beze strachu, že to bližní doma nezvládnou.

PS: Moji bližní to doma zvládli, dali kozy na pastvu, zodpovědně odvedli nejmladšího na hřiště a zpět, obědvali nudle s kečupem. A jak se pak radovali, že mají maminku zpátky!


Terapie šatičkami

Takové povrchní téma, vždyť správný ezoterik žije z prány a ekologicky se odívá do kusu plátna po prababičce ze Slovače, ne?

No já nevim. Mám v životě pár opravdu tvořivých žen, co nežijí podle schématu akce-reakce-žehrání na osud. A všechny jsou svým unikátním způsobem krásné. A upravené. A nosí pěkné věci a zdobí se pěknými věcmi a nejmíň polovina z nich umí pěkně používat mejkap.

No a já, když je mi nedobře, mám v arzenálu pár způsobů, jak se dostat o trochu výš, a jeden z osvědčených je něco opravdu krásného si koupit. Obléknu se do toho, učešu se a i kdybych měla jít jen s plasty do konťáku, tak se teda nesu! Funguje mi to už od šesti let, so what!

Jak jsem houbařila

Někdy to doma nejde. Můžu se snažit jak chci, ale jsem protivná jak osina v těžko přístupném místě. Kupodivu, místo aby mě ti moji hýčkali a trpělivě čekali, až to přejde, se ode mě nakazí a prudí ještě víc než já. Tak jsem se radši sbalila i s nejmladším a jela k přítelkyni na samotu u lesa "zvyšovat vibrace."

Nejdřív mi půjčila jejich boxovací pytel. To je výborná věc. Pak se ptala, prý co chci dělat. Chtěla jsem jít na houby, že si je uděláme k obědu. Odebrala mi dítě a půjčila holínky. Došla jsem tři sta metrů za chalupu k sošnému uskupení buků, co mi bůhví proč připomínali bratry ochranitele. Natáhla jsem se na záda, že budu chvíli koukat nahoru, jak se jim kejvají ručičky. A pak už nic, protože jsem spala až do oběda, který byl pochopitelně bez hub.

Ale vibrace dobrý!



Kde jsou ty čakry?


Systém čaker je věc, kterou jsem "pochopila" už tak desetkrát. Jsou k tomu hezký barvičky, dají se k tomu dokoupit náramky, přívěsky, dokonce existují i čakrové svíčky z palmového oleje! 

Ale popravdě, fyzicky vím úplně jistě jen o jediné. Čtvrtá čakra, zhruba v úrovni srdeční oblasti, má co do činění s láskou. Když jí překypuju, je to cítit, naprosto nezpochybnitelně. A když jí necítím a přestanu věřit, že tu pro mě je, tak to vypadá úplně stejně jak na tomhle obrázku. Až na to, že málokdy vychytám ten správný úhel běhu proti větru. 



Jak jsme zavařovaly


Volala paní XY, skvělá ženská, dvě děti, byt v paneláku, že už jede, bere to přes Slaný a v sadařství za městem mají lacino švestky a broskve. Jestli je velký problém, když místo procházky budeme tvořit. Nebyl to problém, sklenice jsem měla. :-)

Na kompoty ty broskve byly málo tvrdé. Na marmeládu málo měkké. Tak jsem přičesala pár jablek z naší zahrady, skořici a anýz mám doma vždycky a pečený čaj je rozhodně ta nejdůstojnější náhražka svařáku, co znám. Až se zima zeptá, co jsme dělaly v létě, odpověď máme pohotově!

Tíha a netíha

Tak jsem si zase jednou chtěla zanadávat na mého muže. Aby bylo od začátku jasno, mám dobrého muže. Jen mi vždycky nepřijde snadné to v něm vidět na první dobrou. :-)

Ta milá paní, co jsem to na ni valila, podotkla, že když si moc STĚŽUJU, život si ZTĚŽUJU. Měním život v síle, lehkosti a schopnosti tvořit ho, za levnou minci lítosti těch, co naslouchají, za iluzi, že konečně někdo stojí na mé straně a možná mě ochrání. Ta sebelítost, ta negativita, uf, to je ale taková TÍHA.

No tak dobře, tak kromě těch příííííšerných vlastností, které drahému neodpářu, je taky krásný, silný, pracovitý, dává mi spoustu svobody dělat si, co chci. Spoustu (ne vždy příjemné) zpětné vazby, abych se podívala, co jsem s tou svobodou zase provedla. Je naprosto geniální v tom, nečíst mi myšlenky, takže mě po dobu našeho vztahu už docela slušně naučil mé potřeby vyjadřovat. Když je ovšem konečně vyjádřím, nezřídka je naplňuje. Má koule (myslím ty psychologické koule, aby bylo jasno) jako málokterý jiný muž.

Ach, když to takhle po sobě čtu, já mám tak skvělého muže.

S tím úhlem pohledu se teda dají dělat věci, co. Tak ať je víc a víc lehkosti.



O psychohygieně

Ta partička, co s nimi chodím dvakrát do měsíce zpívat Óm, je ohromně inspirativní. Povídali, že mají takový rituál před usnutím, projdou si, co se jim ten den povedlo i co totálně pokonili a bez pýchy u varianty á i bez sebeobviňování u bé to všechno odevzdají k nohám tomu, co ho uctívají. Krišna arpan.

Přijde mi to velmi rozumné. Ať už je to Pánubohu poručeno, Krišna arpan nebo čert to vem, spát se má nalehko a sladce.



Milovaná


Už jsem si za posledních řekněme deset let tak nějak zvykla na představu, že život se mi nestává, život si tvořím. Okolnosti, ty jsou samozřejmě různé a zhusta je ovlivnit nesvedu, ale moje reakce a procítění, to už je jiná pohádka, tady zmůžu mnohé.

A pak taky přicházejí období, kdy na to zapomínám. Rezignuju na skutečnost, že člověk je venkoncem tvořivá bytost a trpím, místo vychechtané agens je tu zhroucená patiens a viníky jsou všichni okolo. Třeba poslední mateřská, mrcha, co ta toho zavinila, co vše si kvůli ní nemůžu dovolit! 

V takových rezignovaných chvílích, když už zoufalství kulminuje a vůle k životu je minimální, pak nezbývá než dýchat (viz níže) a doufat, že Vesmír nenechá padnout ni toho nejmenšího z nás. :-)

A pak to pomalu zase začne chodit. Knížka, co mi někdo nezištně podsune. Půldenní kurz za pakatel, na který mě kamarádka doveze klimatizovaným bavorákem, hej, jupí! Jde to nahoru, baví mě zase každé ráno meditovat a čas od času si vzpomenu poňuňat své vnitřní dítě. Cítím se líp a hele, co se děje dál. Cizí pohledný pán mě pozve na kafe. Můj vlastní muž mi na polopracovním výjezdu řekne, že jsem nejhezčí ženská v baráku. Nabídnou mi spolupráci na textech pro smysluplný web. Rozezpívám se a pro těch pár hodin tím zaujmu srdce dvou charismatických slovenských kolegů, co nad ránem na muže pokřikují poslyš, Luboš, nespi, tá tvoja má temperament! 

A už je to tady. Zase tvořím, vymýšlím, cítím se dobře. Cítím se milovaná. 

Klikněte si sem, ta to taky cítí:

https://www.youtube.com/watch?v=EIHInNo_8U8


Dech


Vrátila jsem se z nádherné přednášky Samandry Ozt. To je terapeutka pracující s Osho Zen Tarotem, takový o dost vyšší level kartářky. 

Samozřejmě už jsem mnohokrát předtím slyšela, četla, byla přesvědčovaná, že dýchání je to nejdůležitější, jogíni tím žijou, kážou to, o tom se přece nedebatuje. A pořád se mě to nějak nedotýkalo, jestli dýchám tak nebo onak, jako by to nebylo jedno, mám dost svých problémů, hlavně že dýchám, no ne?

Povrchní dýchání je způsob, jakým se lidské tělo vyrovnává se stresem. To je ten stav, kdy jste fakt v nepohodě a fakt se zrovna nenacházíte TADY a TEĎ (to je ten kus časoprostoru, co o něm všichni mluví a ještě nikdo tam nebyl :-))) ) Když dýcháte povrchně, bráníte se světu okolo. Bráníte se životu. ODMÍTÁTE HO. To je docela dobrý argument pro to, pořádně se nadechnout a přijmout realitu, kterou žijete.

Tak jsem začala. Dýchám. Vracím se na zem od svých mentálních úletů, od prokrastinace na facebooku, dýchám a jsem se svými syny. Dýchám a jsem na zahradě. Dýchám a jsem ve sprše. Pracuju a dýchám.

PS: Nejen dětmi, zahradou, tekoucí vodou a prací živ je člověk. Proberu to s mužem. :-)


Ta děvka


Jaro dělá divy. Zapalují se lýtka, žhavé pohledy se propalují textilem, včelstva se rojí. Mazec. Na internetu vyskakují články na téma, jestli je lepší velký výstřih a minisukně, nebo decentní naznačení polorozepnutými knoflíčky a splývavým hedvábím šustícím kolem kotníků.

A já jsem děvka. To není coming out, to se o mně jen říká. Ne tedy všude, mám pro ně souhrnnou nálepku "liga katolických matek", ale stejně mě to vždycky zaujme. Když se takovou věc dozvím, vedu pak s dotyčnou ženou dialog, ať už skutečný nebo jen v mojí hlavě. Samozřejmě se obhajuju, jak jinak, protože já si to o sobě nemyslím a tak by přece neměla ani ona. Ale ať už hlasitý nebo vnitřní, dialog nikam nevede.


Bodejť by vedl. Jsem totiž úplně stejná. Taky mám ve svém okolí mladou ženu, u které mi úderné pojmenování naskakuje na jazyk naprosto automaticky. Zajímavé je, že ona mladá žena vůbec není promiskuitní. Dokonce mi ani nedělá do mého legitimního muže. Takže proč?


Ona je úplně jiná než já. Má špatné hodnoty, víte? Já to mám přece v hlavě srovnané, i když jsem hodně tolerantní, tak vím, co se ještě sluší a kudy vede hranice, za níž se nacházejí lvi. Zatímco ona dělá věci, které já nesmím. Nikdo mi je nezakázal, jsem sama sobě soudcem i katem. Některé bych dělat nejspíš ani nechtěla, jiné mě dráždí na mé nesvobodě. Na strachu.


A jsme doma. Dokud kolem mě chodí mé stíny převlečené za "ty děvky", jsem s ligou katolických matek na stejné lodi. Vítr do plachet! 

Komu šalvěj nevoní

O šalvěji pějí básníci, vykuřují se jí chrámy, domácí antiperspirant bez šalvěje jsem snad ještě neviděla, lidi si s ní dokonce i koření bifteky, zeptejte se nějaké aromaterapeutky, potvrdí vám, že je prostě skvělá.

No a já k ní mám takový ambivalentní vztah. Netroufla bych jí upřít výše naznačené kvality, až na ty domácí antiperspiranty, na mě to nějak nefunguje. Ale vlastně mi ta vůně vůbec není příjemná, je mi moc drsná, nahořklá a silná.

Tak si říkám, jestli to není trochu jako s domorodci a chininem. Když dostávali hnusně hořký chininový prášek proti malárii, spokojeně se šklebili a šli domů s pocitem, že jsou léčeni. Když do pralesa dorazil výdobytek sladce potahovaných tablet, už to nějak nebylo ono.

A taky si u šalvěje vzpomínám na Šmídku, to je taková moje mater terribilis z Karlovarska, jak jsem jí po x-té plakala po telefonu, že je to všechno na dvě věci a voni jsou na mě zlí. Šmídka mě poslala kamsi, že je to přece celé na mě, a jestli už se hodlám zvednout od toho telefonu a jít s tím něco dělat.

Tak jsem se zvedla a šla s tím něco dělat. Brr, šalvěj. :-)


O vdaných paních a včelích matkách

Sešly jsme se u mě na včelnici dvě včelařky, obě vdané paní, a spokojeně jsme se hrabaly v oddělcích. To jsou taková minivčelstvíčka, miminka od těch z vysokých úlů. Při troše péče z nich budou příští rok velká včelstva a med. Hledaly jsme v nich matky, ty, co jim laici říkají královny, ale my včelaři ne, zásadně říkáme matka, to je jak u myslivců, tam když člověk vezme bažanta za nohy a ne za běháky, tak je trubka a po honu platí všem rundu.

Hledat matky není uspěchaná práce, tak došla řeč i na život manželský. No, hele, zakření se kolegyně, jsme spolu dvacet let. Prostě klid. Všechno je takové milé a předvídatelné. Chápeš, všechno.

Poslouchám, já tak dlouho vdaná nejsem, ale oslovuje mě to, tak tiše přemýšlím... Hele, matka! Chyť ji do výchytky, dělej! Nejde mi to, zdrhá! Je strašně rychlá. Ježišimarjá ne! Vona mi spadla na zem, je na zemi! Doprčic!

Matku jsme chytly, nezranily, označily a vrátily ji do včelstva. Srdce nám bušila až v krku, jak v šestnácti při tanci s Frantou z Mšeckých Žehrovic, když by člověk moc rád, ale neví, neví... 

Jo, tak tohle je aspoň vzrušení, prohlásila kolegyně. 

Vyabstrahovala jsem z toho poučku. Uklidnilo se vám manželství? Dejte se na chov včelích matek.


Jak mi voní éteráky


Poprvé jsem o éterických olejích četla v knížce Zdravé těhotenství, přirozený porod od porodní báby Ingeborg Stadelmannové. Přišla k ní na konzultaci vyspeedovaná manažerka, kterou chystání na porod asi moc nebralo a rezolutně tvrdila, že na nějaké serepetičky typu masáže a vůně prý vůbec není. Už si nevzpomínám, jak to Inge udělala, že na sebe paní nechala sáhnout, ale směs vůní porodního oleje ji proměnila, žena si masáž velice užívala a bez té vůně už "nemohla být".

Takové dokáží být éterické oleje. Jemně silné, překvapivě mocné. Mně se vnímání vůní proměňuje s věkem. Dřív mě lákaly citrusové projasňující, evokovaly mi lehkost, rychlost, intelekt. Díky aromaterapeutce Lídě z www.aromadoteky.cz jsem si v těhotenské době přivoněla i k těžším, smyslnějším vůním, přinesly mi závan zralého, sebe-vědomého ženství, odevzdání se s důvěrou tomu, co mělo přijít. No, překvapivě přišel porod ;-) a dodnes s láskou vzpomínám na lahvičku s porodním olejem, který mi Lída namíchala na míru.

Teď mě olejíčky od Nobilis Tilia zásobuje masérka a tanečnice Drahuška www.ornyna.cz. A tak můžu bezvýhradně milovat růži, čerpat sílu z gerania, relaxovat s ylang-ylangem... a uklízet s rozmarýnem, do úklidu potřebuju vždycky hodně nakopnout. :-)

Mám jich plnou takovou kouzelnou krabičku. Pomáhají dětem na bolavé bříško, na zlobivý zub. Mně k večeru zpomalit a ráno zase najít inspiraci do nového dne. Když přijde smutek, zalézt pod pomyslnou deku z vůně a v bezpečí si ho odžít. Díky za ně.